Salinger se dožil 91 let, ale vždy kašlal na slávu

27. ledna 2010 zemřel ve věku 91 let J.D. Salinger, autor světového románu Kdo chytá v žitě. Poslední roky svého života prožil v izolaci od lidí v malém domku v Cornish, New Hampshire.

Salinger už od roku 1975 neposkytl žádný rozhovor, poslední knihu vydal v roce 1965. Napsal jen jediný román Kdo chytá v žitě, který se stal biblí americké mládeže 60. let 20. století a dodnes je oblíbený. Jerome David Salinger byl poté uctíván jako slavná osoba, která se v duchu svého díla vzdala všech poct. A jejíž poustevnický život dal vzniknout salingerovskému mýtu.

Před několika lety vyvolal závan vzrušení jeden malý vydavatel, když oznámil, že jedná se Salingerem o vydání první knižní verze jeho poslední publikované povídky, Hapworth 16, 1924, ale uprostřed vzedmuté vlny zájmu spisovatel od tohoto plánu rychle ustoupil.

Svět dospívajícího Holdena Caufielda v románu Kdo chytá v žitě okouzlil svou bezprostředností, odporem k duchovně vyprázdněnému světu dospělých i černým humorem. Hlavním tématem se stala silná, přesto však jemná duše nevyrovnaného adolescenta. Přesto se nakonec zdála pochopitelnější, něž Salinger sám.

Původem syn prosperujícího obchodníka s košer šunkou a jeho irské manželky vyrůstal v luxusu newyorské Park Avenue. Spolužákům na vojenské akademii Valley Forge, kde nakonec zakotvil, připadal Jerry náladový, jedovatý a uštěpačný. "Dost neoblíbené individuum s vodnatou tváří," vzpomíná jeden z nich. Právě na této škole začal podle vlastních vzpomínek "sepisovat první povídky v noci pod peřinou ve světle baterky".

Obrat v jeho vnímání přinesla druhá světová válka. Nervově se zhroutil. V tehdejších dopisech hovoří s drásavou hořkostí o válce a o plýtvání životem. Oženil se s Francouzkou Sylvií, kterou nemohl znát víc než pár týdnů. Odjel s ní domů, ona se však po osmi měsících vrátila do Francie a zažádala o rozvod.

V jeho dalších povídkách již namísto jedovatosti, kterou se dřív snažil maskovat svou přecitlivělost, zazníval křehký a stísněný tón. Salinger se stal "vyzáble a temně krásným" a "nesnesitelně arogantním", jak jej líčí A. E. Hotchner: "Fascinovala mě ta jeho umíněnost a zuřivá víra, kterou měl ve vlastní literární poslání. Měl ego jak z kalené oceli."

Na románu o Holdenu Caufieldovi začal pracovat v roce 1949, kdy se "zamknul v zatuchlém podnájmu na Třetí ulici, doloval ze sebe tu knihu a objednával si k tomu sendviče a fazole". Když v roce 1951 román vyšel, uvrhlo jeho kladné přijetí Salingera do stavu podrážděného nepokoje. Nově nabytou slávu si užíval i nenáviděl.

V té době se začal zajímat o orientální nauky. V zimě roku 1952 odjel do Nové Anglie, kde se usadil v chalupě bez zařízení, bez elektřiny a tekoucí vody. Prostor, samota, ticho - to byly stále se vracející prvky snů Holdena Caufielda i samotného Salingera. Za dvoumetrovým plotem jeho domu.

V roce 1955 se znovu oženil, s Claire Douglasovou. To už z něj byla literární hvězda a z jeho domu v Cornishi se stala pevnost, kterou dobývaly týmy novinářů.

Tradovalo se o něm, že vstává v pět nebo v šest hodin a v malém betonovém bunkru s průhlednou střechou u psacího stroje tráví patnáctihodinový pracovní den.

V roce 1961 vydal druhý a poslední soubor krátkých povídek Franny a Zooey o rodině Glassových, což jsou excentričtí mladí lidé obdaření zvláštním nadáním a zálibami. Kromě toho napsal celkem 35 povídek, z nichž většina vyšla pouze v časopisech (například The New Yorker).

Částečně podle New York Times,  leden 2010 , použito z www.citarny.cz